Vlastní zkušenost s poruchou příjmu potravy

Tohle téma není rozhodně nejlehčí jak pro mě tak i pro jiné. Na rovinu musím říct, že jsem byla blbá, když se tohle v mém životě dělo (i když co můžete čekat od 13 leté holky). Ale důvod, proč tohle píšu, je, že bych chtěla lidem otevřít oči. Sama jsem si dlouhou dobu neuměla přiznat, že mám nějaký problém. Absolutně jsem si nepřipouštěla, že dělám něco špatně. I před pár lety jsem to naivně sváděla všechno na nemoc, kterou jsem si procházela. Že to bylo vlastně něčím jiným a né mnou.

Odjakživa jsem byla oplácané dítě, "mačkací" miminko jak se říkalo u nás doma. Když jsem se dostala do svých dětských let, měla jsem váhu tak akorát, normální, která nebyla nijak zvlášť výrazná (ať nahoru, nebo dolu). Nebývala jsem nikdy jako dítě vychrtlá, vyhublá ani hubená. Jednoduše dobře krmené, sladkosti milující dítě, které moc rádo jedlo. Vše se změnilo zhruba někdy na základní škole, kdy si malá Lola uvědomila, že nemá tak ploché břicho jako modelky z jejích oblíbených časopisů. Není nijak hezká a hlavně má lehce pneumatiku kolem obvodu břicha, má oplácaná stehna a ještě lýtka. Už tenkrát ve dvanácti letech jsem si našla několik návodů na cvičení (opět zdroj časopisů...) a začla se sebou něco dělat. Bříško se mi krásně zploštilo a najednou jsem byla spokojená. Jenže jsem si neustále vyčítala, že si nedokážu odpustit sladké a všechno to jídlo. Diety mi moc neříkaly a nemyslela jsem si, že by mi máma začala kupovat nějaké to zdravější jídlo. Přece by kvůli mě nikdo nezačal jíst míň kaloricky a zdravěji. Kolem třináctého roku jsem byla nemocná se žaludkem. Důvodem tohoto problému byla nevyvážená strava a hlavně extrémní jídla, která nejsou vůbec dobrá pro žaludek celkově jako například kyselé, slané a hlavně pálivé. Vždycky jsem bývala extrémista a nedokázala si nic odpustit. Jenže teď jsem musela. Několik týdnů jsem byla na dietě, nesměla jsem skoro nic z toho, z čeho se skládala má obvyklá strava. Po nějaké době se mi žaludek spravil a už jsem nemusela na žádná vyšetření. V důsledku této "nemoci" jsem shodila několik kilo a vcelku byla spokojená. K mé smůle jsem objevila, že když méně jím, váha jde dolů sama a celkem rapidně. Zalíbilo se mi to. A tím začaly všechny následující problémy, které mě straší do teď.

Okolo patnácti, když jsem nastoupila na střední, většinu mé stravy zastupovalo pití energy drinků. Nejedla jsem, jen se držela při síle právě těmito drinky. Doma jsem mámě pořád říkala, že je mi špatně od žaludku a že stejně musím jíst míň. Jedla jsem opravdu jak vrabec, nimrala se v jídle, dokud to mámu nepřestalo bavit a neposlala mě od stolu. Jednou jsem málem zkolabovala ve škole a tak třídní zavolala mámě a ta mě rovnou vezla za obvoďačkou. Vysvětlovala jí, že se mi asi vrátily ty žaludeční potíže a že s tím musí už něco udělat. Poslali mě na takovou tu hadičku, ale stále nic nezjistili. Při dalších konzultacích doktorka upozornila moji mámu, že by možná mohlo jít o poruchu příjmu potravy a aby mě hlídala jak jím, a minimálně hodinu po tom, co se najím.

A tak začalo policejní období. Skončilo braní jídla nahoru do pokoje a následovné jeho splachování do záchodu. Musela jsem jíst pravidelně a sedět u toho v kuchyni. Snažila jsem se o co nejmenší příjem jídla. Šlo to velice těžko. A tak jsem vymyslela plán bé. Začala jsem si vážit všechny suroviny, které jsem jedla. Pokud překročili jistý limit, který jsem si stanovila, přišlo cvičení. Za každé jídlo jsem cvičila. Jednu dobu jsem i cvičela několikrát denně, jen abych zahnala pochyby ve své hlavě a hlavně nepřibrala. Váha se stala mým nepřítelem a každé její zvýšení se podepsalo na mé psychice a hlavně i na nucení do cvičení. Zbožňovala jsem chvíle, kdy se naši sebrali a odjeli pryč. Nechali nás doma samotné a já nemusela jíst vůbec nic. Způsobovalo mi to neskutečné potěšení a ujišťování, že si stále držím váhu.

Několik mých kamarádů si začalo všímat, že mě nikdy neviděli moc jíst. Snažili se mi vysvětlit, že nepotřebuju tolik cvičit a už vůbec ne že bych se musela omezovat v jídle. Maličko mi otevřely oči, ale ne na moc dlouho. Přece jen je těžké z ničeho začít jíst mnoho. Nedokázala jsem pomalu dojíst jeden rohlík, u oběda se přemlouvala. Pravidelně jsem chodila na doktorské prohlídky, které mi máma domluvila. A najednou se začaly dít divy. Našla jsem si nového - teď již ex - přítele, který byl kuchař a začal si mě postupně vykrmovat. Díky němu jsem dokázala zapomenout a jíst normálně. Přestala jsem cvičit a začala si užívat života. Občas jsem mívala výkyvy a chtěla nejíst. Jenže pro tentokrát to bývalo horší než lepší. Vždycky to, co jsem se omezila, vrátilo zpět na váze tak dvakrát víc.

Okolo dvaceti let jsem se konečně dostala na váhu 50 kilogramů a všichni byli spokojení. Včetně mě. Nejhorší na celém tomto příběhu je to, že jsem si nikdy nedokázala přiznat, že mám problém. Ještě když mi bylo dvacet, nemyslela jsem si, že by to byl problém. V hlavě to pořád sváděla na žaludeční problémy a že jen proto jsem byla hubená a nemohla tolik jíst. Následné kalorie-mánie a cvičení mi přišly normální. Až před cca rokem (bylo mi 22) jsem se svěřila příteli, že jsem si zřejmě prošla něčím, co se dá považovat za PPP. Vyslovila jsem tuto myšlenku nahlas a najednou bylo vše jinak. Uvědomila jsem si spoustu věcí, které jsem dělala vědomě, jen si je nepřipouštěla. Konečně jsem se podívala pravdě do očí. A vím, že teď taková být nechci. V tuhle chvíli vážím dost (63 kilo)... a hodlám s tím něco dělat. Nemyslím tím, že budu obsesivně počítat kalorie, cvičit jak blázen a držet se na minimu přežívání. Ne! Chci zhubnout zdravějším způsobem. Omezím některé své zlozvyky (brambůrky, Coca-Colu a jiné), začnu jíst pravidelně po menších porcích a hlavně budu cvičit. Hodinku denně. A jen dle svého uvážení. Držte mi palce :)